OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Holandské kapele WITHIN TEMPTATION se povedlo dostat se do širšího povědomí, aniž by prožila léta dřiny, jak bývá obvyklé. Nešlo ani tak o to, že by za sebou měli velkou firmu (první album vydali pod nepříliš známými DSFA Records), ale že jejich hudba byla otevřená pro široké spektrum posluchačů. Pomalé, nenáročné písně plné kouzelných melodií a čistý, něžný (někdy však až příliš vysoký) hlas půvabné zpěvačky Sharon. A jak se říká, méně je někdy více. Časté řazení do gothic-rockové směru mi v tomto případě přijde mimo mísu, jejich projev byl vždy dostatečně svébytný a charakteristický, šli svou vlastní cestou a až na Sharoniny bohaté historické šaty sdíleli s tímto směrem jen společné pódium na festivalech. Vznikli v roce 1996, kdy Robert Westerholt dosadil za mikrofon svou milenku Sharon den Adel a se zbytkem kapely se jim podařilo dojednat smlouvu na první desku s DSFA. Krátce na to vydali debut „Enter“. Koncert na Dynamo 1997 byl údajně teprve jejich páté společné vystoupení. Nicméně „Enter“ byl pro ně skutečný vstup. Následovaly roky koncertování a nové album vydali až na konci roku 2000. Na svět přišla „Mother Earth“, výpravnější a propracovanější než album předchozí. Toto CD neváhám doporučit k poslechu každému. Další tvůrčí pauzu (nepočítám-li několik singlů) se rozhodli přerušit až letos.
Nové CD však vzbuzuje poněkud rozporuplné pocity, a to především proto, že až nyní, u třetího alba, je cítit změna stylu. Vezměme to nyní nejprve z té horší stránky.
Nejlepším albem pro mě i nadále zůstává jejich debut „Enter“. Na „The Silent Force“ přeci jenom postrádám poetiku tohoto alba. Písně byly pomalejší, intimnější, měli krásně mystický nádech, různé melodie a nápady byly rozprostřeny do mnohem delší plochy, zatímco na „The Silent Force“ se WT to nejlepší snažili vměstnat do refrénů. Mezi vydáním obou alb uběhlo sedm let a hudební vývoj kapely je nutný, jen si nejsem jist, jestli se vydali správným směrem. Těžko někomu zazlívat, že se chce líbit většímu spektru posluchačů (nejen zadůmaným ztroskotancům), ale zde skoro začíná blikat červená kontrolka „Achtung pop-music!“; tentokrát to bylo těsné. WT by tak mohli zbytečně plýtvat potenciálem, který v sobě stále ještě mají. Trefou do černého bylo bezpochyby album „Mother Earth“, v jehož pokračování jsem tak trochu doufal.
Z diskuze v redakčních kuloárech jsem usoudil, že ve druhých pohledech (budou-li) se objeví převážně názory předchozího odstavce. Nicméně já i přes zmíněné rozčarování považuji „The Silent Force“ za velmi dobré album a na dnešní scéně podobných žánrů nadprůměrné. Stále to jsou WITHIN TEMPTATION a jejich krásné melodie v sobě nezapřou tajemné kouzlo, které mají od prvopočátku. Singlová „Stand My Ground“ je sice až moc hitovka pro komerční sféru, ale zbytek alba , především pomalejší skladby (k mé radosti je jich opět většina), je moc pěkným poslechem. Skupina tentokrát možností studia využila naplno a nejvýraznějším nástrojem se tak staly klávesy a různé efekty (dá-li se to tak říci). Na riffech závislým jedincům se tento tah pozdávat nebude, nicméně pro mne byla hudba WT především o celkovém působení na emoce, o příjemně prožitých chvílích poslechu a zde WT naštěstí nezklamali. Navíc, lépe však řečeno opět, mají všechny skladby svou osobní atmosféru, svůj vlastní malý svět, do kterého stojí za to na chvíli proniknou. „The Silent Force“ v sobě skrývá hudbu, kterou si člověk jednou za čas rád pustí a znovu se nechá okouzlit půvabem krásných melodií.
Jak doufám bylo patrné z textu, WITHIN TEMPTATION jsou především o osobních pocitech z jejich hudby a pokoušet se o jiné než subjektivní hodnocení bych si netroufnul. Navíc cítím v kostech, že se můj názor na „The Silent Force“ bude postupem času měnit, jen nedokážu předpovědět jakým směrem. Poslechněte si „The Silent Force“ sami a uvidíte, jestli se vám bude líbit.
WITHIN TEMPTATION – zde těžko formulovat několika slovné závěry, poslechněte si je a utvořte si vlastní názor.
7,5 / 10
Sharon den Adel
- zpěv
Robert Westerholt
- kytara
Ruud Jolie
- kytara
Jeroen van Veen
- basa
Martijn Spierenburg
- klávesy
Stephen van Haestregt
- bicí
1. Intro
2. See Who I Am
3. Jillian (I´d Give My Heart)
4. Stand My Ground
5. Pale
6. Forsaken
7. Angels
8. Memories
9. Aquarius
10. It´s The Fear
11. Somewhere
12. A Dangerous Mind (bonus)
13. The Swan Song (bonus)
Hydra (2014)
The Q-Music Sessions (2013)
The Unforgiving (2011)
The Heart Of Everything (2007)
The Silent Force (2004)
Mother Earth (2000)
The Dance (EP) (1998)
Enter (1997)
Vydáno: 2004
Vydavatel: BMG
Stopáž: 54:38
Produkce: Daniel Gibson
Studio: Toy Town Studios, Headroom Studios
Na téhle desce WITHIN TEMPTATION naplno rozvinuli svůj melodický potenciál a bohužel mám pocit, že to vše směřuje k podmanění si konzumních posluchačů. Mnohé kompozice postavené především na líbivosti a posluchačské nenáročnosti tak mají potenciál rádiových hitů, a tím pro mě ztrácejí hodnotu. To co však zůstává hlavním kladem alba jsou slušné aranže, zvuk i přesvědčivý projev vokalistky, takže nechybí ta správná hudební nálada bez které by WITHIN TEMPTATION nebyli ničím. Já tuhle desku používám jako relaxační kulisu. Ale na každého samozřejmě musí působit jinak, takže pokud v ní nacházíte něco víc, nezbývá mi než závidět.
Nový WITHIN TEMPTATION vrátili hozenou rukavici NIGHTWISH, neboť jejich novinka dosahuje kvalit poslední desky Finů. Album je zvukově bombastické a zároveň velmi hitové. Jsem rád, že se jde zejména po vytváření silných jasně strukturovaných písní na úkor doomového mlžení. Po kolosálním intru, kde miliony bazilišků rejdí podzemními chodbami, spřádajíce plány na lov těch bílých nahoře, vytryskne na povrch zemský čarokrásná kompozice „See Who I Am“. Ta, stejně jako snad největší hity „Stand My Ground“ a „Angels“ odhaluje největší zbraně tvorby WITHIN TEMPTATION. I přesto, že tento styl muziky příliš nesleduji, nemam důvod dát méně než 7.
Je ještě větší přístupnost a kopírování úspěšného modelu špatné? Určitě to neplatí obecně, avšak WITHIN TEMPTATION, kteří se o podobné salto mortále svoji novinkou pokoušejí, balancují na hraně. Po skvělé předchůdkyni totiž "Silent Force" až moc nápadně pokukuje po vzorcích katapultujících do nebeských výšin EVANESCENCE a to mi přijde zbytečně málo. Ospalá deska, kde se ani dechberoucí melodie bohužel příliš nekonají.
Predchádzajúcu tvorbu WITHIN TEMPTATION mám rád. Či už sa jedná o "Enter", alebo "Mother Earth". Novinka ma však sklamala. Posun kapely od metalu k popu mi príde na tomto albume dosť vykalkukovaný a už akékoľvek spájanie s EVANESCENCE mi príde prinajmenšom smutné. Z hudobnej stránky sa jedná o pohodový posluch, ale reálne nič viac. Gitary sú zredukované na rytmický prvok použitý zväčša len na vypĺňanie priestoru medzi kopami presladených pseudoromantických aranží a to mne jednoducho nestačí.
S tzv. popovostí téhle desky nemám lautr žádný problém. Éru "Enter" nemám zdaleka za tak povedenou (děly se v té době mnohem zajímavější věci, třeba u krajanů THE GATHERING), tudíž až druhá deska "Mother Earth" mi přišla jako solidní zázemí pro krásný hlas Sharon Den Adel. A v pořadí třetí řadovka si zasněně vykračuje v něžných šlépějích desky předchozí, jen klade ještě větší důraz na orchestrální aranže a velice příjemné a hladivé melodie. To, že občas sklouzavá z metalového zubení se až někam k popové baladice a tolik modernímu bastardu nu-metalu a gotiky jí nemám vůbec za zlé, obzvlášť, když si kapela zachovává jedinečnou atmosféru a jemný cit pro nevtíravou, avšak působivou melodii (singlová "Stand My Ground" elegantně nakopává plačky z EVANESCENCE do příslušných míst). "Silent Force" je opravdu velmi dobrým společníkem, libuje si spíše v baladických polohách a když už přitvrdí, vždy je to směrem k libé melodii a orchestrální mohutnosti. Novinka prostě není vlezlou záležitostí, která by hrála na strunu prvotní fascinace dnes už běžnými symfo proprietami, ale je opravdu dobrou, osobní i osobitou deskou, která z mého pohledu může soupeřit i s hitmakery NIGHTWISH...
naprosto průměrný ba co podprůměrný materiál, načančaný velkou pompou, samply, aranžemi až je to vlezlý až hrůza. Nemám rád vnucující se hudbu. Půl bod za Sharon.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.